Co jsem provedl, že si zasloužím takový trest?
„Dobře míněné slovo může ponížit nebo i zabít, aniž bychom si ušpinili ruce. Jedním z velkých potěšení v životě člověka je ponižování bližních.“ Pierre Desproges
Se šikanou se v dnešní době může setkat naprosto kdokoliv a kdekoliv. Mohou se s ní setkat muži i ženy všech věkových kategorií a nezáleží ani na vzdělanosti člověka. Psycholog Joža Spurný z katedry společenských věd Policejní akademie ČR říká:„ať už je šikana zahalena pod jakýmkoliv názvem, vždy platí, že jde o projev patologických interpersonálních vztahů. Tedy těch vztahů vyvolávajících u oběti dlouhodobější a stupňující se zatížení a snahu uniknout ze situace jakýmkoliv způsobem. Výjimkami, jak dokazuje praxe, pak nejsou ani pokusy o únik trvalý. Tedy suicidální neboli sebevražedné jednání.“
Šikanování není pouze záležitostí dětí ve školských zařízeních, ale s různými formami šikany se mohou potýkat i lidé na svých pracovištích. Čím více jsem o tématu přemýšlela, tím více ostychu jsem cítila. Přišla mi příliš intimní na vložení do veřejného prostoru má osobní zkušenost, i když, snad některé myšlenky mohou být pro někoho vodítkem či inspirací. Hlavou mi šly vzpomínky na všechny, kteří si prošli mobbingem a bossingem na pracovišti. Na všechny, kteří mezi přáteli sdíleli své příběhy, týkající se šikany ve školském zařízení. Vybavovaly se mi mé současné pocity i jejich pocity. Pociťovala jsem smutek, který má obvykle „trochu jiný odstín“, neboť se tyto příběhy odehrály v zařízení, kde cílem je převýchova klientů, než, když jde o něco, co se odehrává jen v mysli.
Problematika šikany na pracovišti je v dnešní době pro řadu lidí stále ještě tabuizovaným tématem. Proto již otevřeně začínám hovořit o tomto aktuálním tématu dnešní doby, kdy se se šikanováním v zaměstnání setkává stále více lidí.
Člověk značnou část svého života prožije v zaměstnání, a je velice pravděpodobné, že pokud se v životě se šikanou setká, bude to právě v pracovním prostředí. Proto bych tímto ráda upozornila na výskyt tohoto nebezpečného fenoménu, který se vyskytuje ve všech odvětvích. Kratz (2005, s. 21) uvádí, že zvýšené riziko podle výzkumů profesora Zapfa hrozí zaměstnancům a úředníkům a to především v resortu zdravotnictví a sociálních služeb, resortu školství a tělesné výchovy a státní správy. Vysvětluje to tím, že zdravotničtí pracovníci, vychovatelé a učitelé pracují často ve větších kolektivech, jsou tedy závislejší na spolupráci, a proto spolu více komunikují. Protože se do povolání těchto pracovníků prolíná celá jejich osobnost, zvyšuje se tím i prostor k různým útokům.
Šikany na svých podřízených se většinou dopouštějí narušené osobnosti, které arogancí překrývají svůj vlastní pocit méněcennosti či jiné osobní potíže, například závist a podobně. Pro řadu psychologů, právníků a dalších odborníků je šikana na pracovišti nežádoucím chováním, jež je nepochybně jednáním v rozporu s normami definovanými jako dobré mravy.
Ještě před nedávnem jsem mlčky přihlížela skryté šikaně na pracovišti, kterou si procházeli mí kolegové. Vedoucí své podřízené pracovníky rozdělil na dva tábory a při osobním pohovoru některým z nich sdělil: „Vyber si, na čí lodi budeš“. Tím začalo docházet v pracovním kolektivu k vytěsňování některých nežádoucích členů, které by se dali nazvat „černé ovce“ a „obětní beránci“. Tedy na neoblíbené, perzekvované a „odejité“ členy týmu. Ti často představovali vlastnosti a hodnoty, které v týmu z některého důvodu nechtěly být viděny, protože narušovaly týmovou zónu komfortu.
I když jsem byla jen vzdálený pozorovatel, snažila jsem se kolegům být na blízku a poskytnout pomoc. Stále jsem obětí šikany nebyla já, ale někdo jiný. I když jsme si jako kolegové nebyli blízcí, vycítila jsem, že podporu ostatních kolegů nesmírně potřebují. Se slzami v očích jsem jen zamávala dalším kolegům, kteří nátlak v zaměstnání nevydrželi a raději dobrovolně odešli ze zaměstnání se slovy:„Nejhorší je srážka s blbcem. Když potkáte blbce, chce to klid. Vám to sežere jen minutu, dvě života. Blbec se sebou ale musí žít celý život.“
Uplynulo několik měsíců a na řadu přišla další oběť. Tentokrát si vedení vybralo můj ženský element. Začala jsem hledat odpověď na otázku proč k tomu došlo? Ze závisti? Že by mi kolegyně záviděla spokojenou rodinu a rodinné zázemí? Mé pracovní nápady? Výkonnost? Vzdělanost? Dobré přátelé? Nebo snad z touhy ovládat druhé? Ukázat se před „svými“ lidmi? Nebo jsou to snad její špatné morální vlastnosti a „lidská bída“? Odpověď jsem nenalezla. Podle (Svobodové, 2008) důvody, které vedou k mobbingu či bossingu, mohou být buďto závist nebo snaha zamaskovat své nedostatky chybami druhých, snaha vypořádat se s napětím, nenávist, pocity méněcennosti, osobní nejistota nebo vnitřní prázdnota aj.
Podle odborníků je to většinou dáno osobnostní poruchou agresora, např. žárlivostí, že podřízený je v něčem lepší než on sám, tudíž je zapotřebí jej před ostatními znevážit jiným způsobem apod. Někdy je to dáno i frustrací vedoucího, jemuž se z nějakého důvodu nedaří a vinu za své neúspěchy potřebuje delegovat na někoho jiného. A v určitých případech jde skutečně o patologické potěšení z používání moci u lidí s psychopatickými rysy osobnosti. Na druhé straně je známo, že pronásledovatel potřebuje vhodnou oběť. Pokud se tedy někomu stává, že na různých pracovištích hraje opakovaně roli oběti, může jít rovněž o osobnostní problém, který si zaslouží reflexi třeba za pomoci psychoterapeuta.„Ten, kdo chce mobbovat si svoji oběť vždycky najde.“ (Svobodová, 2008)
Na takovém pracovišti se pak může projevit například narušená osobnost nadřízeného, který organizaci neřídí, ale pokouší se spíše vládnout jako neomezený diktátor. Trýznitelé jsou obvykle lidé, kteří jsou frustrovaní, kteří své nesplněné sny nedokážou kompenzovat nebo se s nimi vyrovnat, a proto se chovají tak, jak se chovají.
V případěmobbingu zpravidla jde o osobu s vlastním nevyřešeným vnitřním konfliktem, nespokojeností se svým sociálním zařazením, neschopností zacházet s mocí či neuměním a neochotou reálně vnímat emoce, a to nejen kolegů, ale i své. Mobbing je šikana mezi kolegy na srovnatelných pozicích. Mobbingu se převážně dopouštějí lidé, kteří jsou na, nebo dokonce za, hranicí patologie. Patologii zdůrazňuji schválně! Navenek mohou působit jako lidé nijak nevybočující z běžné normy. Avšak můžeme si všimnout určitých charakteristických rysů jako např. to, že mobber je egocentrický, silně autoritativní, má pocit vlastní důležitosti a nepostradatelnosti. Jeho samolibost a neúměrná ctižádostivost ho často vede k přehnané soutěživosti. Je vnitřně nejistý a svoje pocity nejistoty kompenzuje přemrštěnou suverenitou a arogancí. Je lhostejný k lidem, nerespektuje jejich práva, potřeby či přání. On sám však trpí pocity neuznání - má nadměrnou potřebu být obdivován a pohybovat se ve středu pozornosti. Neví, co jsou morální zábrany, úcta, netrpí výčitkami, rád ponižuje, zneužívá druhé. Typická je absence empatie. Má nadměrně vyvinutou schopnost podvádět a přesvědčivě lhát.
Oproti tomubossing je šikana od nadřízeného. Veškeré činnosti se stávají plánovanými a agresoři je vykonávají s jasným záměrem poškodit oběť a ublížit jí s jasným konečným cílem srazit či narušit sebevědomí oběti, vytěsnit ji z pracovního kolektivu a donutit odchodu ze zaměstnání. Nadřízení vůči podřízenému aplikují neobjektivní systém hodnocení a vyznačují se neochotou řešit konflikty. Dochází-li v organizaci k bossingu či mobbingu je to jasný důkaz toho, že se jedná o velmi nezdravé pracovní prostředí a došlo k narušení sociálních vztahů. Jedná se o tzv. patologické chování, tedy abnormální a obecně nežádoucí společenské jevy, které jsou společensky nebezpečné a nejsou v souladu se standardními sociálními, ale i právními normami společnosti. Bossing je totiž jasný signál problematické osobnosti nadřízeného – vedoucího - manažera.
K nalezení odpovědi na mou položenou otázku proč zrovna i já, mi napomohl Sigmund Freud (lékař, neurolog, psycholog a zakladatel psychoanalýzy), který prohlásil:„Předtím, než si diagnostikujete depresi a nízké sebevědomí, ujistěte se prosím, že nejste obklopeni blbci.“
Setkáváte se na pracovišti se šikanou těch, kteří ohrožují pracovní kariéru šikanujících? Pokud se kvůli Vašim schopnostem někdo cítí ohroženě a šikanuje Vás, berte to jako kompliment! Znamená to, že jste dobří v tom, co děláte! Nikomu nedovolte, aby vám tvrdil něco jiného!
Ve svém pracovním životě jsem na vlastní kůži zažila šikanu na pracovišti ve formě mobbingu i bossingu, spojenou s diskriminací a nerovným zacházením. Jednalo se o jednání cílevědomé, dlouhodobé (více jak 10 měsíců) a soustavné, zejména psychické ubližování, které bylo prováděno na pracovišti na mou osobu mými nadřízenými, a to pomluvami, přehlížením, zastrašováním, osočováním, ironizování, obviňování a finanční újmou a jiným závadným jednáním. Jednání mých nadřízených začalo být v rozporu s pracovněprávními předpisy a dobrými mravy. Začala jsem dostávat úkoly nebo jsem byla pověřena činnostmi, které byly hluboko pod úrovní mé kvalifikace. Po návratu z mé pracovní neschopnosti jsem byla vyhozena, podle slov mých nadřízených „přeřazena“ do jiné kanceláře, a tím došlo k systematickému vyloučení z pracovního kolektivu, vyřazení z pracovních aktivit, fyzická izolace. Znevýhodňování jsem pociťovala také v oblasti odměňování, kdy v podobě šikany (mobbingu a bossingu) a diskriminace a nerovného zacházení, jsem přicházela o různé nenárokové složky příjmu, při poskytování mimořádných odměn a jiných hmotných výhod, na něž není přímý právní nárok. Jednoznačně vznikl velký prostor pro protiprávní diskriminaci a pro protekční zvýhodňování určitých pracovníků. Byla jsem omezována v odměnách, které jsem buď nedostávala vůbec, nebo ve směšné zanedbatelné částce. Cílové odměny dostali všichni a nešlo o malé částky. Neuvěřitelné a naprosto nepřípustné bylo pro mě kontrolovat osobní život pracovníků a dokonce poslouchání soukromých hovorů a jiné praktiky. Jednoho dne ředitel zařízení svolal pracovníky a s důrazem jim oznámil přísný zákaz se mnou komunikovat, chodit za mnou do kanceláře s údajným odůvodněním, že mám moc práce. Nadřízený mi opakovaně zakazoval chodit se synem k lékaři, i přesto, že jsem mu vysvětlovala, že syn není zletilý a já jsem zákonný zástupce a nesu za svého syna plnou zodpovědnost a pokud má syn vážné zdravotní problémy, chci a musím být u toho, abych mohla jeho zdravotní stav prokonzultovat s odbornými lékaři. Když jsem chtěla mít dovolenou v době, kdy děti měli např. podzimní, velikonoční či jarní prázdniny, nemohla jsem. Odůvodněním bylo, že si dovolenou bere kolegyně (manželka ředitele), protože bude např. s vnoučaty v termálech v Maďarsku. Kolegyně začala zadržovat či zatajovat pracovní informace pro mou pracovní potřebu. Složitou cestou jsem se pak k těmto informacím musela dostávat, což bylo i na úkor času náročné. Zjistila jsem také, že mi někdo prohledává šuplíky u pracovního stolu, v době mé nepřítomnosti. Nemohla jsem pracovat podle své pracovní náplně. Na pracovišti jsem neměla vytvořeny vhodné pracovní podmínky. O tom, že jsem začala pociťovat mobbing, bossing, diskriminaci a nerovné zacházení jsem ústně oznámila hlavní ekonomce a na personálním odboru. Dále jsem tuto skutečnost ústně sdělila i ostatním pracovníkům.
Snažila jsem se odolávat nátlaku a nebýt lhostejná k tomu, co se na pracovišti děje. Díky své vzdělanosti jsem se dokázala doposud vyrovnat s diskriminací, šikanou a nerovným zacházením na pracovišti, ale všechno má své hranice. Věřte, že obrana proti mobbingu a bossingu je velmi obtížná a vyžaduje notnou míru osobní statečnosti a vytrvalosti.
Nechci, aby se něco podobného dělo i ostatním pracovníkům. Stačí, že jsem bezděky přihlížela šikaně na pracovišti u kolegů, kteří byli donuceni odejít a psychicky danou situaci již nezvládali. Někteří z nich skončili v péči lékařů.
Na pracovišti již vyvrcholil proces viktimizace (odborně řečeno), naplňovaly se všechny fáze tohoto procesu – primární viktimizace (finanční a emociální újma), sekundární viktimizace (nesprávná reakce kolektivu a vedení) a terciární viktimizace (kdy jsem začala trpět po stránce psychické – strach, po stránce fyzické - srdeční potíže, zhoršení astmatu).
Stres, způsobený šikanou na pracovišti mi přivodil zdravotní obtíže, zejména psychosomatické, např. potíže se žaludkem a trávením, ve formě bolesti krční páteře a bederní páteře.
Nepřátelské chování mých nadřízených jednoznačně směřovalo k tomu, abych ukončila pracovněprávní vztah. Přestože je tato situace dost náročná a trpí kvůli ní i moje rodina, přesto o svou pozici na pracovišti i nadále usiluji.
Myslím si, že takové osoby na pozicích, kdy se ukonejší šikanou na druhých lidech, nemají, obzvláště ve školském zařízení co dělat.
Odchod ze zaměstnání je pro mne tou nejposlednější variantu. Z předchozího zaměstnání jsem neodcházela proto, abych měnila zaměstnání. Důvodem byla možnost pracovat v oboru jako sociální pracovnice a mít zaměstnání v místě bydliště. V současné době si dodělávám doktorát, externě vyučuji na střední škole, působím jako aktivní členka v několika organizacích a společnostech, jsem zainteresována do výzkumné sondy a věřte nebo ne, nejsem autorkou anonymů, udání a stížností, které se mi připisují. Za svými názory si pevně stojím a za své jméno se nestydím, vždy se podepíšu. Díky své skvělé rodině, zájmům si udržuji zdravé sebevědomí a nadhled.
Prošla jsem si všemi čtyřmi fázemi šikany, jak jsou uváděny v odborných literaturách (viz. níže). Dokonce, i když kolegyně a kolegové z práce vědí, že každý den dochází k situaci, v níž je jeden z nich zastrašován, zesměšňován, ponižován a ve výsledku izolován od kolektivu, stává se, že ani nepípnou. Bojí se o své vlastní postavení, nebo že se stanou příští obětí mobbera a budou cítit na vlastní kůží co je to šikana na pracovišti.
Šikana, ať již se jmenuje jakkoliv, se vyvíjí ve čtyřech na sebe navazujících fázích:
Primární kontakt a konflikt, při němž si aktér ověřuje vhodnost partnera stát se obětí šikany. Pokud oběť prokáže strach, stáhne se do sebe či reaguje pasivně, má problém.
Dochází k fázi psychického teroru, kdy útoky nabírají na intenzitě a adresnosti, kdy oběť rapidně přichází o svou sebedůvěru.
Případ se stává známým na pracovišti, pokud jsou reakce spoluzaměstnanců na šikanu kolegy neutrální, nebo dokonce kladné, prohlubují se psychosomatické problémy oběti a roste neschopnost se bránit.
Dochází k izolaci, úniku a konečně psychickému selhání oběti. Následky pak mívají podobu přetrvávající emocionální újmy.
Začala jsem se cítit provinile a měla jsem pocit, že si za své problémy v práci můžu sama. Bála jsem se bránit, protože jsem byla nějakým způsobem sociálně, profesně, ekonomicky, fyzicky i psychicky na své práci závislá.
Pokud Vás v práci někdo šikanoval, věnujte svůj čas například svým koníčkům, čtení knih, rodině a přátelům. Díky těmto věcem se snáze dokážete přenést přes slabosti druhých lidí. Je důležité obklopit se kolem sebe podporujícími lidmi – kolegy, rodinou, přáteli, odborníky, těmi, kteří Vám dodají radu, sílu a odvahu.
Šestice první pomoci, jak přežít mobbing či bossing:
Nezůstávat s problémem v izolaci, nechat si poradit od rodiny, známých či odborníků.
Zvážit rizika a rozhodnout se, zda „zůstat, nebo odejít“.
Hledat spojence (včetně psychologa či tzv. kouče).
Stanovit si priority, povinnosti a úkoly, abyste ve stresu nedělali zbytečné chyby.
Neztratit kontakt s realitou a usilovat o „nadhled“.
Neopomíjet „to ostatní“! (Rodinu, koníčky, účinnou relaxaci, styk s přáteli či jinými lidmi)
Zdroj: Občanské sdružení Práce a vztahy
A na závěr moje rada: „Tito lidé mají často hluboké psychologické problémy, které nedokážou řešit. Musíte si uvědomit, že to, že Vás šikanují, toho vypovídá mnohem více o nich, než o Vás. Většinou to znamená, že jsou tito lidé velmi nejistí. Nikdy se nesnažte sklouznout pod jejich úroveň! Buďte stále sami sebou a mějte ze sebe dobrý pocit!“
Mgr. Hana Pavezková, DiS.
